AIKIDÓ PARDUBICE
ČLÁNKY - Aikidó / Japonské bojové umění
David Bradna, 4.dan aikikai
AIKIDÓ A BOLEST
napsal: Philippe Gouttard   I  zdroj: www.aikido-gouttard.com
český překlad se svolením autora: David Bradna




Tento pocit, kterému v aikidó říkáme bolest, byl pro mě vždy zdrojem intelektuálního zájmu. Jistě, proč bychom měli podstupovat strádání? Proč trávíme hodiny a hodiny padáním, kutálením, necháváme si své zápěstí kroutit do všech možných stran a dostáváme údery od někoho, kdo má být údajně naším „kamarádem“? Předpokládáme, že na naší Cestě je bolest je nutná pro pokrok. Tato bolest je naším limitem; je tím, co nám dovoluje znát a rozumět. Bez ní nejsme ničím. Skutečná otázka není, jestli ji máme snášet, ale jak daleko máme zajít v jejím přijímání. Snad ještě důležitější je zhodnotit, kdy se již stává pouhou hloupostí.

Naše umění je umění, které učí, co znamená bolest. Každého to bolí, všichni znají bolest, ale nikdo není ochotný ji podstupovat, pokud by se po tréninku necítil dobře. Kdo podstupuje bolest, chce potom mír a klid. Naše cesta v aikidó nám umožňuje pochopit a přijmout strádání, které jsme na začátku vnímali jako selhání. Všichni si pamatujeme naše první léta cvičení, kdy všechno bylo zdrojem strádání, fyzicky i psychicky. Jistě si pamatujeme na dobu, kdy naše tělo nezvládlo udělat sebemenší pohyb, ať jsme ho dělali sami nebo s partnerem. První z těchto pohybů byla vlastně pozice, které říkáme „seiza“. Po tom, co jsem strávil mnoho let hraním fotbalu bez protahovácích cvičení, ať už před či po tréninku, bylo pro mě sezení na patách nesnesitelné. A bohužel mi to stále brání sedět v této pozici klidně a uvolněně. Tato jednoduchá pozice nás učí, co znamená bolest. Moje strádání je ještě o to větší, že se mě japonští učitelé ve Francii i Japonsku soucitně dotazují, jestli mě nebolí kolena. Ne, netrpím kvůli kolenům, ale kvůli nedostatečné flexibilitě čtyřhlavého svalu ve stehnech; to mi brání sedět v „seiza“.

Tato nemožná pozice mě začátku učila, že nemám dostatečně uvolněné svaly. Díky tomu si také uvědomuji, že ještě nejsem mistrem. Stále nedokážu provést techniku tak uvolněně, jak jsem to viděl u mistrů, jako byl sensei Jamaguči, který měl po každém tréninku krční svaly zcela uvolněné. Tato pozice nás ale učí silné vůli. Sedět v „seiza“ po dlouhé minuty nás učí soustředit se ještě víc na přednes a gesta učitele. Učí nás potlačit bolest proto, že se chceme učit a zapamatovat si, co říká.

Je také nezbytné zmínit se o rozdílech v přijímání bolest mezi muži a ženami. Jde o moji osobní reflexi, kterou nelze brát za obecně platný postulát. Ačkoliv obě pohlaví sdílí zkušenost tělesné a mentální bolesti, které život přináší, zdá se, že existují některé důležité rozdíly. Jako muži vyhledáváme bolest v konfliktech: válkách a bojích. V závislosti na tom, jak moc investujeme, se míra bolesti liší. Pro ženy je ale bolest více chronického charakteru, hlavně kvůli menstruaci. Bolest je pro ně součástí jejich životního cyklu, něco, co nezpůsobuje vnější činitel, ale přichází z jejich vlastních těl. Pro muže je bolest většinou překvapením, „výzkumným programem“, zatímco pro ženy je většinou „normální“, nevyhnutelná a přichází každý měsíc. Samozřejmě existují mnohé typy bolestí, které obě pohlaví sdílí: tělesnou i emocionální bolest nám život dává stejnou měrou v závislosti na tom, co nás potkává a v závislosti na našich činech.

Aikidó je dobrá škola bolesti, protože víme dopředu, co se bude dít: pády, zátěž, silová znehybnění atd. A my to vše podstupujeme dobrovolně. Když na sebe oblékáme keikogi, nevysloveně tento předpoklad přijímáme; zrovna tak jako boxer, který si na ruce navléká rukavice přijímá, že bude dostávat rány a ví, že to bude bolet.

Dlouho jsem přemýšlel o tomto přijímání bolesti. Je to náš partner, díky kterému trpíme, nebo za to může naše investice, která dovoluje našemu partnerovi, aby nám ubližoval? Aikidó nás učí bolest přijmout. Víme, co se stane a víme kdy přesně bolest přijde. Co dopředu neznáme, je její intenzita a naše reakce na ní u toho daného partnera, v té dané konkrétní situaci. Vlastně můžeme říci, že „tori“ je mužským protikladem při cvičení, který vede bolest, zatímco „uke“ je protikladem ženským, který ví, že bolest přijde, ale věří svému partnerovi a své vlastní schopnosti se s touto bolestí vypořádat. Mám rád tuto konstelaci a to, že se neustále v těchto rolích střídáme; jednou jako tori, podruhé jako uke.

Toto poznání mi zároveň přináší další starosti. Pro mě bylo vždy hlavním cílem cvičení, abych se stal silnějším po všech stránkách – fyzicky, mentálně i technicky a dokázal přijmout vše. To ale vedlo k tomu, že jsem přestal vnímat, co po mě ten druhý chce, až do té míry, že už mě nebolí nic. Pamatuju si na dlouhé minuty, při kterých mi na semináři sensei Noro nasazoval nikkjó a pamatuji si i na ty dlouhé minuty, kdy jsem dělal ukeho při všech technikách na semináři, který vedl sensei Asai. Díky takovémuto způsobu cvičením jsem si vybudoval velmi odolné tělo, ale zároveň jsem ztratil všechen cit. Když jsem dorazil do Tokia, myslel jsem si, že jenom takový druh trénování mě připraví na to, abych ustál cvičení ve třetím patře. Samozřejmě jsem se mýlil. Bez schopnosti cítit a vnímat není žádný pokrok možný. Museli zasáhnout velcí učitelé jako sensei Jamaguči nebo sensei Tissier, kteří mě takříkajíc probrali a varovali, že pokud nezměním svůj přístup, začne být brzy moje cvičení zbytečné. Musel jsem se proto znovu naučit vnímat a přijmout to, že bude moje tělo zase bolet, zkrátka, že není dokonalé. S překvapením jsem pak sledoval, že takový způsob cvičení mě nejenom neoslabil, ale naopak posílil; a zároveň jsem dosáhl větší flexibility a ohebnosti.

Podle mě je aikidó dokonalá škola, která nás učí dosáhnout některých našich limitů citlivosti, když přijímáme techniku a vnímavosti, když pohybujeme partnerem. Je důležité, aby naše cvičení zůstalo jemné a konstruktivní tak, aby nám partner důvěřoval a přijmul fakt, že vstupuje do nesnází. Aby dosáhl samotného prahu citlivosti (bolest), což mu zvýší kapacity jeho vlastního těla.



Použití textu, včetně jeho zveřejnění na jiném webu, vyžaduje svolení autora.