AIKIDÓ PARDUBICE
ČLÁNKY - Aikidó / Japonské bojové umění
David Bradna, 4.dan aikikai
OSVOBOZUJÍCÍ KONTAKT
napsal: Philippe Gouttard   I  zdroj: www.aikido-gouttard.com
český překlad se svolením autora: David Bradna




Již téměř 30 let mi aikidó pomáhá vyvíjet se a posouvat v životě vpřed. Ze začátku bylo pro mě cvičení pouze tělesnou potřebou. Stejně jako u týmových sportů, které jsem velmi intenzivně praktikoval před tím, než jsem začal cvičit aikidó. Nebyl jsem připravený na bolest a fyzickou námahu, které vychází z individuálního cvičení: seiza, pády, páky na klouby, znehybnění atd. Po několika letech plných obtíží a zranění si moje tělo začalo pomalu zvykat a já jsem se dokázal vyrovnávat s celou řadou různých situací. Ale nejenom to; začalo mi dělat radost pohybovat se s partnerem.

Na své cestě jsem potkal mnoho učitelů, od kterých jsem se učil, a kteří ze mě udělali to, co jsem dnes. Díky jejich velkorysé podpoře jsem dnes tam, kde jsem. Chtěl bych zde velmi upřímně poděkovat všem učitelům, kteří mi pomáhali, obzvláště Christianu Tissierovi, který mi poskytoval cenné rady po celou dobu mého zkoumání nové vize cvičení, a díky kterému jsem mohl odjet do Japonska a pochopit aikidó, které pro mě bylo tak nové a neznámé.

Nicméně záhy jsem si uvědomil, že k tomu, abychom porozuměli jednomu konkrétnímu učiteli, musíme nejdříve poznat mnoho jiných. Rozhodl jsem se následovat Chistiana Tissiera, ale zdálo se mi absolutně nezbytné obohatit své cvičení kontaktem s jinými mistry. Protože jsem nebydlel v Paříži, musel jsem se naučit pamatovat si nazpaměť, co jsem vídal na hodinách a na seminářích. Tento přístup se ukázal jako velmi výhodný v tom smyslu, že jsem si musel vyvinout dobrou paměť, abych dokázal zopakovat s novými partnery, co jsem na seminářích viděl. Díky svým mnoha pobytům v Japonsku se mi podařilo obohatit své cvičení, vrátit se a dát konkrétní tvar tomu velkému množství informací, které jsem nasbíral. Také jsem si chtěl ponechat ten nejhezčí obrázek svých učitelů a předat ho dál s co nejmenší možnou deformací. Nicméně rychle jsem si uvědomil, že ryze sportovní aspekt cvičení je velmi omezený. Dlouho se ve mně odehrával konflikt dvou konceptů: dominovat partnerovi, nebo se od něj učit. Po dlouhou dobu mě uspokojovala pouze myšlenka být fyzicky silný. Ale po tom, co mě fyzicky i slovně řada učitelů opravila, se přede mnou začala rýsovat nová představa aikidó a nová problematika: jak docílit toho, abych si ode mě vzal partner moje kvality a, samozřejmě, jak zařídit, abych si já vzal ty jeho?

Od té doby jsem přemýšlet o věcech, u kterých mi došlo, že jsou ve cvičení aikidó nevhodné a snažil se je odstranit. Na druhou stranu jsem se pokoušel zahrnout do cvičení vše, co bylo podle mě pozitivní: nemluvit s partnerem, nechat ho, aby sám sebe vyjádřil a aby si vybudoval svou vlastní zkušenost. Výzvou pro mě bylo zjistit, jak bojovat sám se sebou, svým strachem, svou úzkostí, svými frustracemi a nesnažit se dokázat partnerovi, že být nejsilnější je to nejdůležitější. Aikidó se pro mě stalo uměním chápat, jak se dotýkat partnera, jak použít tělo ke komunikaci a jak mu dát svobodu cvičit s jinými partnery bez pocitu frustrace. Začalo pro mě být cvičením zaměřeným na studium svobody a respektování rozhodnutí a směřování každého jednotlivce. Když si uvědomím, kolik lidí jsem vystrašil nebo obtěžoval tím, že jsem byl hluchý k jejich vlastnímu stylu cvičení. Myslel jsem si, že dominovat partnerovi je tou jedinou správnou cestou.

Skrze úchop se učíme, jak použít dlaň a skrz atemi se učíme, co udělat se zbytkem paže. Atemi je pro mě způsobem, jak se dotýkat partnera, jak mu předat informaci. Nezáleží na tom, jestli se mě partner dotkne „silně“. Co mi vadí, je, když se měl dotkne „divně“. Hodně špatné je cítit od útočníka „vztek“ nebo „nepozornost“. Dobrým příkladem je, když na nás útok nedosáhne. Jaký potom má význam ukazovat zatnutou pěst? Ze všeho nejhorší je, když nás někdo nechtěně udeří a pak ze sebe sype hloupé výmluvy. To je náš problém v aikidó; bojíme se udělat to, co chceme.

Fundamentální problém pro mě představuje najít způsob, jak cvičit s někým, koho neznáme, nebo s někým, koho nemáme rádi, stejně jako bychom cvičili s kamarádem. Na tatami se navzájem chválíme, ale mimo žíněnku se kritizujeme. Osobně si myslím, že pouze cvičení je důležité. Potom cokoliv řekneme, už vyzní falešně; trochu jako v normálním životě. Za soukromý život se mohu klidně trochu stydět a nemusí být nutně tím, o kterém jsem snil. Příliš se tím zaobíráme. V naší disciplíně se profesionální a osobní sféry příliš prolínají. „Přátelé“, které jsme měli na začátku jsou pryč, po čase se objeví někteří noví a někdy se přátelství promění v „profesionální vztah“.

Co se mi na aikidó opravdu líbí, je, že objevujeme ostatní pohybem a sledujeme, jak se jejich osobnost otevírá díky úsilí, které po něm požaduji. Pro mě je technika mentálním a fyzickým požadavkem, nárokem a prostředek, jak toho dosáhnout se jmenují ikkjó, šihónage, kokjúnage atd. Nebo ještě lépe řečeno, techniky jsou naším společným jazykem (proto se říká, že základní technika je jako gramatika), do kterého vkládáme naše pocity, které při tom daném momentu máme, a které předáváme ostatním. Když házíme partnera, neházíme ho jenom fyzicky, ale také s ním komunikujeme naše dobré i špatné pocity, které do hodu vkládáme. Znovu opakuji, hodit někoho silně nebo provést bolestivé znehybnění není nutně špatně, pokud je při tom náš záměr dobrý. To, co mi vadí a co podle mě kazí cvičení, je, když je to obráceně. Neznám žádného studenta, který by nechal aikidó, kvůli špatně provedenému kotegaeši, ale znám hodně takových, kteří odešli kvůli špatnému pocitu na žíněnce. Do dódžó přicházíme proto, abychom byli silnější a mohli přijmout určitou míru bolesti, pokud je rozumná.

Otázka, kterou bychom si měli pokládat je: proč jsme tady? Proč zůstáváme na tatami i po 20 letech úsilí, které nikam nevedlo, když ne proto, abychom se vyvíjeli a porozuměli o trochu lépe životu? I pro studenty je tento pocit nezávislosti nebo svobody klíčový. Ale jak to předat? Studenti musí vědět, že jsou svobodní, a že můžou kdykoliv odejít a učit se někde jinde. Osobně jsem se dostal na úroveň, kterou mám, protože jsem se vydal po cestě, která mi vyhovovala nejvíc, a protože mi můj učitel dal svobodu objevovat nové věci. Nedávat studentům tuto svobodu je důvodem, proč už nevěřím na dódžó, kde učí jen jeden instruktor; myslím si, že dódžó by mělo mít v učení pluralitu. Teprve s tím, jak se naše cvičení vyvíjí, dospějeme do bodu, kdy se rozhodneme redukovat počet učitelů, od kterých se učíme.

Jezdit vyučovat do různých dódžó a učit v různých jazycích je pro mě pravé aikidó. Předávat všechno, co znám lidem, kteří přijeli jenom kvůli tomu, mi dává něco, co nemůžu najít nikde jinde. Aikidó nepatří jen těm, kteří ho dělají s námi, ale i těm, jejichž cvičení se nám nemusí líbit. Nejsem si jistý, jestli by mistři, kteří již bohužel zemřeli, souhlasili s tím, jak dnes cvičíme. Nicméně když předáváme techniku, předáváme zároveň svobodu a inteligenci. Proto se mi zdá normální, když mí studenti dospějí ke způsobu cvičení a myšlení, které se liší o toho, co jsem myslel, že jsem jim předával.

Naučit se dávat svobodu a respekt je to, co se snažím předávat lidem, kteří za mnou jezdí a zároveň tím, co se snažím pochopit od těch, kteří mi věnují svůj čas a energii. Aikidó mě naučilo samotě; ale je to ten druh samoty, který po sobě nechává svobodu: udělat či neudělat, říci či neříci. Nikdy však nedospěji k odpovědi. Když cvičím, chci vždy nejprve souhlasit a teprve potom litovat. V aikidó „útočit“ na partnera znamená, že mu důvěřujeme; nechceme stále házet, přijímáme to, že ostatní hází nás.

Myslím si, že bychom měli změnit slovník: „vzít centrum“, „použít sílu“ jsou pro mě koncepty, které vedou k dominanci a frustraci. Je to uke, kdo nám půjčuje své tělo, abychom se mohli učit; je to uke, který akceptuje, že ho budeme házet. Potom si uke a tori musí vyměnit vlastnosti a prohodit role; z nejslabšího se stane silnější a nejsilnější pochopí nejslabšího. Musíme zmenšovat rozdíly, které mezi námi jsou. Chytáme a útočíme na partnera, abychom pak byli jako on; házíme ho, protože víme, že se vrátí. Musíme vyvinout naše smysli. Úchop začíná v očích, uších a nose. To je, co nás přitahuje k partnerovi a úchop se provádí koleny a lokty; ruka pouze potvrdí, nebo vyvrátí náš dojem z partnera, který jsme získali očima, ušima a nosem. Naše ruce toho druhého znají, představují naši společnou budoucnost; zatímco my sami jsme neustále na pochybách.

V mém zkoumání už nepřichází odpovědi, které hledám vždy nevyhnutelně od toho druhého. Pro nás jako pro studenty je náš učitel jedinou cestou k úspěchy, ale když učíme, přichází odpovědi často od studentů. Jsou našimi zrcadly, naší vůní; přebírají a zvětšují naše vlastnosti i naše vstupní hodnoty. To je důvod, proč bychom nikdy neměli studenta soudit předem. Naopak měli bychom mu dát svobodu a vždy nechat dveře otevřené, aby mohl odejít, kdyby chtěl; ale především proto, aby se mohl zase vrátit. Musíme také oceňovat jeho pokrok dosažený pod vedením jiných učitelů. Právě to se snažím předávat a také dostávat v každodenním cvičení.





Použití textu, včetně jeho zveřejnění na jiném webu, vyžaduje svolení autora.