AIKIDÓ PARDUBICE
ČLÁNKY - Aikidó / Japonské bojové umění
David Bradna, 4.dan aikikai
JAK ROZUMĚT UČITELI
napsal: Philippe Gouttard   I  zdroj: www.aikido-gouttard.com
český překlad se svolením autora: David Bradna




Již mnoho let se pravidelně vracím do Tokia, abych zde mohl trénoval s mistry Honbu dódžó. Pokaždé mi to dělá stejnou radost, a to i přesto, že se ne vždy na tatami naplní moje očekávání. V malém bistru u snídaně se mě pokaždé Francouzi i jiní cizinci ptají: „Proč se každý rok vracíš do Tokia? Kvůli čemu sem jezdíš? Proč pokaždé jezdíš do Saku na trénink senseie Enda, když způsob, jakým cvičíš, neodpovídá principům, které on zastává?“

To jsou dobré otázky, ale nejsem si jistý, jestli existuje odpověď, která by mohla tazatele uspokojit. Myslím si, že ne. Většina z nás jezdí do Japonska, aby cvičila u učitelů, které nám někdo doma doporučil. Když jsem začal cvičit aikidó, učil jsem se u pana Blachona, výborného džúdóky, který začal s aikidó poměrně pozdě, ale který mně díky své otevřenosti a morálním kvalitám dal příležitost následovat v mých prvních letech cvičení na mnoha seminářích několik japonských mistrů, jako byli Masamiči Noro, Kacuaki Asai a Hiroši Tada. Zkušenosti ze cvičení ve Švýcarsku, Itálii a Německu mi umožnily vidět různé variace aikidó, které ale sdíleli stejný základ: preciznost, odhodlání a přijetí role uke. Později, když se sensei Christian Tissier vrátil z Japonska, si mě ihned získal svým cvičením a od té doby jsem jej nikdy neopustil, ačkoliv se na tatami už nepotkáváme tak často jako dřív.

Před tím, než se pokusím vysvětlit, proč se každoročně vracím do Tokia, rád bych vysvětlil, proč už se neobjevuji na tatami Christiana Tissiera tak často jako dřív. Díky tomu, že jsem s ním byl tak dlouho, jsem měl možnost přemýšlet o jeho způsobu učení a snažil jsem se ho v prvních letech, když jsem začal vyučovat usilovně napodobit. To mně dovolilo pochopit jeho přístup a porozumět tomu, co zkoumá. Chápu, že to může působit poněkud neskromně, ale je nepochybné, že každý z nás má velmi jasnou představu o učiteli, ačkoliv je tato představa určitě velmi odlišná o toho, co si o sobě myslí učitel a co se ve skutečnosti snaží ukazovat. Když sledujeme učitele, budujeme si v hlavě interpretaci toho, co ho vidíme dělat a toho, co zažíváme, když s ním cvičíme. To nás tvoří. Každý student, který dochází ke stejnému učiteli, bude mít v těle jinou představu o tom, co zažívá. Díky Christianu Tissierovi jsem si vyvinul schopnost vnímat cvičení jiných učitelů, ačkoliv mají zcela jinou míru citlivosti. Za to jsem mu velmi vděčný. Samozřejmě jsem neporozuměl všem učitelům okamžitě a u některých mi adaptace trvala déle než u jiných. Především bylo nezbytné takříkajíc projít rukama jejich nejbližších studentů. Jsem totiž přesvědčený o tom, že k pochopení mistra (je-li to vůbec možné) je třeba se svěřit do rukou studentů, kteří se učili výhradně od něj. Věřím tomu, že koncept napodobování je stejný jako u dítěte, které napodobuje pomocí zraku a sluchu mluvu a chování svých rodičů. Následně se cvičící kousek po kousku vyvíjí a mění fyzicky i mentálně. Stále se dívá na svého učitele s radostí a obdivem, ale hlavní body jeho výzkumu už nejsou totožné s těmi, kterých se neúnavně držel, když cvičit začínal.

Na začátku mého zájmu o aikidó Christiana Tissiera stála neuvěřitelná přesnost, se kterou prováděl techniky. Díky potěšení, které jsem měl při provádění technik, jsem si vybudoval velmi precizní rámec, ze kterého jsem se nikdy nesnažili odcházet. Tento rámec nás učí zůstávat neustále v pohybu a používat celé tělo a učí nás zejména k tomu, co je pro cvičení nejpodstatnější: to jest taisabaki1. Mistr Tissier mi pomohl vybudovat nohy a boky, což je klíčové k tomu, aby tělo mohlo zůstat mladé a pohyblivé. Stárnutí je, když začneme dělat o jeden pohyb méně, než předchozí den. Abychom se tomu vyhnuli, je třeba uvolnit tělo, používat všechny jeho svaly a klouby, a to v jejich maximálním rozsahu.

Je samozřejmé, že díky zkušenostem a věku můžeme cvičit míň. Čvičení je také pomalejší, než když jsme byli mladší. Jediná věc, které se však vzdát nesmíme, je rozsah kloubů. Cílem našeho umění je - pro mě - dopřát tělu stejné množství cvičení, i když pomalejší, ale zachovat přitom maximální otevřenost těla. K tomu ale musíme uvolnit veškeré napětí, které při tréninku vzniká.

A nyní zpátky k otázce: „Proč se stále vracíš na tréninky do Honbu dódžó?“

Odpověď na tuto otázku se mění pokaždé, když se rozhoduji koupit si letenku do Tokia. Mám stále touhu zatrénovat si tam dvě nebo tři hodiny denně a zůstat tak v kontaktu s učiteli, kteří byli kdysi na tréninku mými partnery. A také proto, abych zjistil, jestli moje stárnoucí tělo může vydržet různé rytmy a techniky, které každý z učitelů předává svým studentům. Pokaždé, když vstupuju do dódžó, jsem nervózní. Naplní se moje očekávání? Vydržím dost dlouho s mladšími a silnějšími partnery? Bude moje technika dostatečně příjemná k těm, kteří se mnou budou cvičit?

Kdykoliv jsem na tatami Honbu dódžó, vzpomínám na mistra Jamagučiho, na aikidistu, který nám toho tolik dal, a který nás osvobodil. Vždycky říkám, že zůstat svobodný neznamená nic jiného než přijmout všechno od všech. Věta, kterou rád říkám je: „Na to abychom mohli přijmout techniku od někoho, koho neznáme, se nesmíme nechat překvapit neočekávaným útokem a naše technika musí být bezchybná.“ Mistr Jamaguči nám tím, jak žil mimo tatami dal tento nádherný dar: Předávání technik neznamená k něčemu studenty nutit. Znamená to, že je necháme, aby si vyvinuli svůj vlastní systém, svoje vlastní vnímání a my musíme přijmout to, že to, co podle nás může být špatné, pro ně může být v pořádku.

Když se vracívám do Saku k mistru Endovi, jsem v tomto rozpoložení mysli. Moje tělo a moje minulost mě vedla jiným směrem než mistra. Pamatuji si na naše první setkání na tatami. Bylo to samozřejmě na hodině mistra Jamagučiho. Seděl na podlaze v seiza, pak vstal, a aniž bychom znali důvod, přišel cvičit se mnou a mým partnerem. Byl to velký zážitek, i když jsem na něm nebyl schopný udělat jedinou techniku. Připadalo mi, že je tak těžký, že je nemožné ho rozpohybovat. Na ten okamžik jsem nikdy nezapomněl a nadále zůstává jako jedna z mých nejlepších zážitků mé kariéry aikidisty.

Právě tento okamžik zůstal v mé paměti jako taková pomyslná nit, která mě k němu váže. I když je těžké to přiznat, vždycky jsem se ho snažil napodobit. Pak jsem ním na několik let přestal být v kontaktu, protože jsem k němu neměl blízko jako k člověku, ačkoliv jako učitel mě nepřestával fascinovat. A to je důvod, proč se v posledních patnácti letech vracím do Honbu dódžó a Saku – pochopit a cítit, co dělá. On vyvinul svůj způsob práce skrze uvolnění. Jistě, všichni učitelé mluví o uvolňování a udržení centra, ale on je uvolněný a používá centrum neustále. Vídám ho, jak hází partnery mnohem těžší, než je on sám. Už jsem psal o tom, že studenti útočící na učitele uprostřed přede všemi, nemají stejné mentální rozpoložení, jaké mají, když cvičí s někým jiným v rohu tatami [článek zde], nicméně zůstává faktem, že sensei Endó má vždy dobré předpoklady k tomu hodit ukeho silně, precizně a obratně.

Na semináři v Saku se každoročně koná demonstrace. Po mnoho let jsem měl příležitost a čest dělat mu ukeho. Pamatuji si všechny ty pády do všech možných stran a směrů. Postupem času jsem začal dělat při stejné příležitosti toriho. Po každé demonstraci mi říkal, že jsem dělal techniky moc silově a moc používal ramena. Bral jsem si vždy jeho poznámky k srdci, i když se někdy mohou zdát přehnané. Ale mistr má vždycky pravdu a je na mně, aby následující výtky nebyly stejné jako ty předtím. To je jeden z důvodu, který mě nutí se vracet. Tem někde hluboko uvnitř doufám, že ho uslyším říct: „děláš to menší silou a méně z ramen“.

Pamatuji si, že když sensei Jamaguči zemřel, měl druhý Dóšu Kiššómaru Uešiba proslov, ve kterém řekl, že jedna z jeho největších radostí v životě bylo slyšel pana Jamagučiho říci: „To byla krásná demonstrace, udělal jsi velký pokrok“. Byl šťastný, Dóšu, ten, který má představovat to nejlepší ze svého umění. Myslím, že mistr Uešiba si byl dobře vědomý úrovně a hodnoty mistra Jamagučiho a uznání od jeho vrstevníků, jedním z nichž sensei Jamaguči byl, na něho zanechalo dojem hluboko v nitru jeho bytosti. Je možné, že tajně doufám ve stejné ocenění od mistra Endó. Ale i když se to nikdy nestane, bude se i nadále každý rok vracet, až do té doby, dokud mi v tom tělo nezabrání. Budu se vracet bez pocitu hořkosti vůči mistrovi, který mi toho tolik dává.

Jsem přesvědčený o tom, že k dosažení pokroku v aikidó potřebujeme spojovací nit, která nás vede k cíli, ale nesmíme se spokojit s tréninkem, který slouží pouze jako zdroj „zábavy“. Je důležité chápat, že nesnáze a nesrozumitelnost při lekcích s jinými učiteli nás nutí používat tělo jiným způsobem, než na který jsme zvyklí. Tento druh cvičení nám může, skrze svoji obtížnost, pomoci pochopit krásu toho, co děláme.

Došel jsem k závěru, že k tomu, abych bych s tréninkem spokojený, je nesmírně důležité cvičit s mistry, které neznám. Cvičení nesmí být snadné, musím nechat tělo strádat, zkoumat a podstupovat těžkosti, abych ho tlačil k tomu se zlepšit.

Ačkoliv pro mě mistr Jamaguči zůstává mistrem, který mě nepřestává inspirovat ani po své smrti, je pro mě mistr Endó pomyslný Everest. Vracet se pravidelně k za ním zpátky je pro mě povinností vůči Aikikai, rodině, která mi toho tolik dala, a kterou mistr Jamaguči nikdy neopustil, aby si založil svoje vlastní dódžó. Zejména proto, že mistr Endó studoval pod vedením mistra Jamagučiho, mám pocit, že když se já budu učit pod jeho vedením, zůstanu tak na cestě, kterou sensei Jamaguči otevřel.

Chtěl bych také hluboce poděkovat mistru Tissierovi, protože je to on, kdo mi umožnil osvojit si tento způsob práce, kdo mi poskytl prostředek si ho plně užít a pokusit se ho předat studentům, kteří s důvěrou přicházejí ke mně na žíněnku.

Jako obvykle bych rád poděkovali panu Guillaume Érardovi, který sepsání tohoto textu inicioval, a hlavně opravil chyby. Ze srdce díky, Guillaume. Philippe Gouttard, 13.září 2012


__________________
1) Taisabaki je termín používaný v japonských bojových uměních, který se dá volně přeložit jako změna pozice těla. Taisabaki se běžně užívá ve významu vyhnutí se útoku, ale jeho význam je širší. V zásadě jde o to, aby se po přesunutí dostal obránce do výhodnější pozice než útočník.




Použití textu, včetně jeho zveřejnění na jiném webu, vyžaduje svolení autora.